|
TRUMAN CAPOTE ( ☼
30.9.1924 NEW ORLEANS, USA – ۞ 25.8.1984 LOS ANGELES, USA)
Breakfast at Tiffany´s,
starring ♥ Audrey Hepburn…
Z našeho
slovníku převzatých slov už pomalu, ale s jistotou vyprchává pojem
„zázračné dítě“. Doba, příliš složitá ve své jevové a stále nepřehlednější ve
své příčinné stránce, nepřeje chlapecké zpěvnosti mozartovské. Bezprostřednímu,
ještě dětstvím okouzlenému pohledu, jaký nacházíme u Káji Gotta nebo raného
Puškina, nikoliv Putina. Ve vědě je stále méně a méně geniálních uchazečů o
rovnici v definici, jak se nebát vstřebat zázraky na počkání, a stále víc a víc
příslušníků nanicovatých mnohočlenných týmů. A jestliže věda a umění nepopírají
ani v našich s kyselostí propršených dnech genialitu, pak dovolují a
vybírají si genialitu zralou, uvážlivou, předznamenanou a poznamenanou hlubokou
životní zkušeností, kdy využít spíš sinus, kdy využít spíš barvitější kosinus.
Náš projev stárne jak Princezna Arabela, Audrey Hepburn na kriminální způsob
pouliční rošťandy, chcete-li i Bonnie blondie. Jestliže ve čtyřicátých letech
varoval František Halas mladé básníky slovy Fracise Jammese (2.12.1868–1.11.1938, autor Klekání):
„Těžko zůstat plnokrevným básníkem, když třicítka táhne,“ pak nyní se básník
v plném a bytostném významu takového označení stává sebou samým většinou,
když mu ťuká na dveře čtyřicítka. Jestliže ještě ve čtyřicátých a padesátých
letech 20. století se hovořilo, stejně jako před sto-dvaceti-třemi lety o
„balzacovských“ letech prozaiků, o době zralosti mezi čtyřicítkou a padesátkou,
pak dnes prozaik zraje kolem padesátky a po ní začíná vydávat první skutečné
plody hodné toho cejchu. Jako by prevít čas, který nám dáno žít a radovat se
stále s osudovější naléhavostí zdůrazňoval slova Vladimíra Holana, že „muž
je v život zván teprve, když ho život kurevsky nasere a zjizví.“
I
zde jsou však určité výjimky potvrzující beztak neurčité pravidlo. Jednou
z perfektních výjimek mohl být střihoruký Edward v rouše Johnnyho
Deppa nebo americký prozaik Truman Capote. Z jedné strany šťastlivec,
děťátko–nedělňátko, narozené v přiléhavé košilce, z druhé strany
rozporuplná postava, svým prapodivným způsobem tragická a snad i do jisté míry
krullovská. (Máme-li tu na paměti jistého dovedu Felixe Krulla, ze
stejnojmenného románu Thomase Manna o geniálním podvodníkovi). A vztahujeme-li
na Capota porovnávání s Felixem Krullem, pak jen proto a potud, že Capote
byl velkolepým zásobovačem legend o sobě samém. Zejména konec svého až příliš
krátkého života dokázal obestírat průpovídkami, v nichž přání bylo otcem
myšlenky u zběsile neslušného střihu.
VSTUP
OTEVŘENÝMI DVEŘMI
Truman
Capote o sobě tvrdil, že svou první knihu napsal devítiletý. Zda je to fakt,
nebo jen pouhá fabulace, není v našich úzkoprofilových možnostech ani
vyvrátit, ani potvrdit. Zdá se pravděpodobné, že už v dětském věku ho
papír a propiska přitahovaly, že jeho nejranější dětství bylo opředeno
příhodami, které se kolem něho odvíjely, i těmi, jež si přál vykonstruovat.
Necháme tento dětský a mladický pokus, o němž svědčí jen slova Capotova, a jsou
to slova ne právě nejvěrohodnější zejména ve všem, co se týká jeho samého,
někde uklizená stranou a podržíme se ověřených a ověřitelných faktů.
Jedním
z nich je, že první román vydal čtyřiadvacetiletý. Jmenuje se Jiné hlasy,
jiné jizby–komnaty (Other voices, other rooms), vyšel roku 1948 a stal se z něho
bestseller.
Komerční
úspěch často zaměňujeme, zvláště dnes, za estetický úspěch estetických
statistik. Přehlížíme, že takto měřeno by autoři slaboduchých detektivek a
triletů à la Konschalik
potom znamenali v literatuře a pro literaturu mnohem víc než Franz Kafka, Marcel
Proust, Dostojevskij, Čechov, Thomas Mann, poněvadž Konschalikové vycházejí
v objemnějších nákladech než díla takových mistrů jako Mann nebo Marcel
Proust, o Franzi Kafkovi ani nemluvě. Avšak v případě Trumana Capota, a je
to fenomén typicky americký, se aritmetický komerční úspěch setkával
s vyzrálou (až podivuhodně) autorskou osobností, která v době, již
vyznačili v americkém písemnictví tři světoznámí autoři, Ernest Hemingway,
William Faulkner a John Steinbeck (nehledě na Erskina Caldwella a další trháky)
si nacházela svůj osobitý projev, odlišný od slangu moderních amerických a
světových klasiků. Svůj pohled. A proto rovněž svůj prožívaný svět.
Skutečně
„jiné hlasy“ zní v Capotově prvotině (druhotných surovin chladnokrevných
surových klapaček). A jiné prostory jiných komnat zde spatřujeme. Svět
podivuhodně ztlumený. Kreslený výhradně skrze jemnou drobnokresbu, jejíž linie
má pramálo společného s hemingwayovským pachtěním se za fotografickou
přesností v detailu. Románek Jiné hlasy z jiných jizeb, jizev a
komnat, toť Marcel Proust s jinačím pozadím a jinačím tembrem přednesovým,
toť proustovský prostor u madame de Guermant, ovšem osvětlený, což mu dodává
zvláštní šmak pravdivosti, jako by snad ostrými reflektory Metro Goldwyn Meyer.
Rok
po tomto románu vydává Truman Capote pozoruhodnou sbírku povídek, která se
jmenuje Strom noci (A Tree of the Night, 1949), je v ní i povídka Miriam,
patřící rozhodně k vrcholům Capotovy povídkářské tvorby a zajisté i
k velkým dílům americké povídky. Ne proto (nebo nejen proto), že
v devatenácti letech za ni byl autor vyznamenán cenou O´Henryho, ale pro
zhuštěnou, s chvějivou mrazivostí přesně vyváženou hrou sněného a
skutečného; snu a zdvojeného snu. Představy odvozené z jiné představy,
která prolíná zvláštním, typicky americkým viděním a chápáním skutečností.
První díla Trumana Capota jsou až podivuhodně zralá. A za ně si vysloužil
přezdívku „zázračné dítě“ americké prózy. Byl o tři léta mladší než Thomas
Mann, když uveřejnil svou prvotinu Buddenbrockové, ale byl naprosto jiný než
Thomas Mann, který byl v té době ostatně Capotovým spoluobčanem. Ke svému
uchopení prózy dospěl Capote typicky americkou výhybkou. Krátkou, ale výraznou,
barvitou, v rychlém, ba téměř šíleném staccatu se měnícím rytmu životních
příhod a osudu, který se obrací hned tak, a vzápětí o pořádný počet stupňů
jinak.
*
Narozen
v New Orleans (stát Louisiana), strávil dětství v provinčním ospalém
městečku Monroville ve státě Alabama. Rodinného štěstí si příliš nedopřál. Když
byl teprve čtyřletý capart, který sotva co vidí a zaslechne, jen poskrovnu
chápe a je bezmocně posuzován, kam velí šikana s vůlí takzvaně dospělých,
kteří by za něho měli odpovídat, jeho rodiče to dospěli k rozvodovému
řízení. Patrně podivíni, neboť ani jeden neprojevil zájem o synkův osud. Truman
Capote vyrůstá u příbuzných. Zvyká si cizotě. A z ní ho vytrhuje a před ní
ho zachraňuje sen, představa, která se má záhy propojit v syžet. Víme
zcela jistě, že už na škole v Greenwichi (stát Connecticut) ho to táhlo ke
všemu, co se tak nebo jinak pojilo s krásným písemnictvím.
Četl.
Seznam autorů, které uvádí, je podivuhodně pestrý. Od Daniela Defoa až ke Lvu
Tolstému, od Fjodora Michajloviče Dostojevského k O´Henrymu a Markovi
Twainovi. Přečetl Flauberta a Anatola France, Dickense a Keatse, Balzaca,
Stendhala a Čechovovy drobounké prózy. Seznam autorů, kteří předznamenávali
jeho literární kariéru nebo stáli na samém odrazovém můstku je podivuhodně
nesourodý, překvapivý. Alespoň se zdá být, pokud pro ně nenajdeme společného
jmenovatele. Ti, kdo Trumana Capota zaujali, jsou vypravěči tělem i duší.
Mistři příběhu. Divotvůrci fabule, jednou s tím, podruhé s jiným
záběrem, ale vždy s vědomím, že, řečeno opět Holanovými slovy, „kdo se
neovládá, je popisný.“ Ale (prý!) největší dojem v něm zanechal tragikomik
Edgar Allan Pœ, onen machr šerosvitu, básník děsů a běsů, vypravěč historií,
které oplývají mámivou sugescí blížící se tělesné šlamastiky. Řekli jsme si, že
Truman Capote prošel složitou a pestrou životní pouť, v níž se zaměstnání
a prostředí měnila jako v převlékací kabince. Byla to cesta spisovatele
bytostně, typicky amerického; dráha, jejíž pramatrici leptal životní osud Jacka
Londona.
Hle,
tu je, aspoň ve stručných obrysech monstra.
Je
tu obvyklý poslíček a čistič obuvi, prodavač, nádeník v říčním přístavu na
Missouri. Tanečník na palubě, což je poslání a job skutečně unikátní. Pomocná
síla v magazínu The New Yorker, což můžeme považovat, a zcela důvodně, za
Capotův první kontakt se světem velké nenarušené kultury plné labužnic a
labužníků.
V jeho
životě jako by vše bylo zhušťováno jakýmsi pokušitelem. Jako by se čas dal
smrskávat neuvěřitelně silnými vnitřními tlaky. Čtyřiadvacet hodinek, a hotovo.
Čtyřiadvacet
bondových hodin.
Jeho
soukmenovci se taktak prodrali spletí zkoušek a písemných prací
k univerzitnímu titulu ke jménu a nyní mžourají udivenýma očima na to, co
jejich vychovatelé nazývají „praktickým životem.“ Mají první místa. Prožívají
první vítězství a první hořká zklamání. Vrací se pod křídla otcovská nebo
kráčejí váhavými vratkými kroky jako mladí tučnáči císařským povrchem, který
teprve začínají chápat.
Čtyřiadvacet
hodin, o nic méně, o nic více!
A
sláva Trumana Capota je už mimo veškerou pochybnost legální záležitost. Autor
prózy Jiné hlasy, jiné jizby jizvy komnaty už má postaráno, stává se
profesionálním spisovatelem. A to bez nebezpečí, že se brzy ztratí pramen
zkušeností, že vyschnou životodárné zdroje literatury. Truman Capote svou
nevšední citlivostí do sebe stačil jako do kapoty schovat dost motoru, aby to
vystačilo na celý jeden nenudící literární život. Pravda, nedlouhý život, ale
pestrý ne v tom, jak bude stráven, leč v tom a tím, jak a co bude
v něm a o něm popsáno. Vezměme takové povídky jako Mistr Bída, příběh
muže, který prodává své sny zbohatlíkům a jiným ratlíkům. U nás bude
v roce 1989 tato povídka charakterizována slovy: „Autor dovede napsat
povídku o nesmyslně kruté nutnosti nuzáků prodávat boháčům dokonce své sny jako
sázené rohlíčky k pekáčům…“ I tak lze nechápat. I takto je možno umět
neporozumět literatuře. I tak lze u nás podsouvat školometství do nesmírné
chvějivé magie sociálního vidění, pozvednutého o dvě tři úrovně nad
naturalizující popisnost. Boháči jsou takoví tupci, takoví nešťastníci, že šekové
knížky v nich POTLAČILY VŠE
LIDSKÉ. I SCHOPNOSTI SNÍT. Toť poslání vpravdě villonovské. Toť výzva
vmetená do úspěšné a úspěch milující tváře vlastní zeměplochy. Ne odkudsi ze
dna zapomenutí, ale právě z výsluní, slunícího se slůněte, kterému se těší
vítěz fanda slůněte. A tak se maloměšťák, jenž pochopitelně zdecimován
alkoholicky a neřestně straší i v americkém literárním zpravodajství,
neopomene na Trumana Capota obořit, podávaje si přes oceán přes rozdílnost
kontinentů i společenského zřízení ruku s naším maloměšťákem radou
Vacátkem ve strašlivém společenství chudých duchem, že ano, příbuzná notářko? A
tito maloměšťáci upozorňují, že v Capotově díle není cosi korektní. Je to
až moc míry v citlivosti. Přejemnělá, jako bludička nad trouchnivinou
mámivě světélkující magie slova, obrazu, příběhu. Pozor! Volá i český
maloměšťák, zde jsou spolky a pikle zrna pěstovaného kdysi doctorem Faustem. A
americký i český maloměšťák svorně litují, že minul středověk a doba
inkvizičních pohrom na plamenech hranic. Měli by o „problém prdovo“ méně. Roku
1951 Truman Capote vydává, a opět s nebývalým ohlasem, nevelký, za to však
svou imaginativností nesmírně významný román, nazvaný LUČNÍ HARFA (The Grass Harp, v Odeonu 1965). A pak je
sedm let ticho po luční pěšině.
*
Český
maloměšťák ve fraku, ten až moc nafrněný fracek, který literaturu považuje za
cosi podobného službě v ouřadě, kde se vysedává od osmi do dvanácti a od
dvou do šesti na prdeli, či se školou, kde nutno řádně psát slohová úvod stať a
závěr nejméně do omrzení, vytkne Trumanu Capotovi, považme!, tak tupě a
krátkozrace: lenost. Celých sedm let nenapsal ani řádek, který by bylo možno
považovat za ten významnější. Jenže, podle čeho významnější? Kde jsou měřítka?
V těch sedmi letech vzniká řada povídek a hlavně na jejich konci je patrně
jedna z nejpozoruhodnějších moderních próz, rozhodně novela, jíž není naše
literární zakrnělé myšlení dosud hodnověrně hodno. Jmenuje se Snídaně u
Tiffanyho (Breakfast at Tiffany´s, 1958). Je to sen o velkém světě. Sen
sněný obyčejnou newyorskou kurtizánou, noblesně, měřený snobskou skutečností,
do níž se dostává a v níž je stále na pokraji existenčního fiaska. Próza
nikoliv otesaná, až zbyde jen to nejnutnější, které ji učiní sdělnou, ale
zhuštěná s citlivostí velikého mistra, který tančí svůj nesmírný tragický a
ironický balet na rozhraní bytí a nebytí, snu a skutečnosti. Hrubost zjemnělá,
až na samu hranici pravděpodobného; mistrovské dílko zahrané na mnohostrunném
bráči s veškerou polyfonní důstojnou důstojností. A tak to má být. Tečka.
Dál zacházet neradno. Tak to cítí velký básník, kterému je právě třicet čtyři
let. Virtuozita by se mohla zvrhnout v literární preciozitu, která vede
navádí přímo do lůna neplodnosti a klamu. Hra s příběhem je již příliš
zamotaná, zjemnělá, a mohla by se proměnit v dekadenci, i když zajisté
dáme za pravdu Thomasovi Mannovi, který svého času napsal, že „dekadence
v určitých podmínkách může znamenat i zjemnění.“ Capote příliš dobře znal
literaturu, než aby se nestrachoval, že zabředne do plané jalové virtuozity,
která se nezmůže na víc, než dál cizelovat formu, ale bude se tak nekonečně
vzdalovat od dokumentování „obyčejného“ života.
To
byl okamžik, kdy Truman Capote otočil kormidlo svého literárního hausbótu o
stosedmdesátdevětapůl stupně. Z vycizelované jemnosti ostré Snídaně u
Tiffanyho se vrhnul přímo za nosem do surové a ničím nemaskované–skutečnosti.
VRCHOLEK I
PÁD NA POKOŽKU
Roku
1956 jako první americký spisovatel po skončení studené války navštívil CCCP.
Provázel černošský (nabušený) soubor, který uvedl na ruských jevištních
(plochých) plochách Gershwinovu jazzovou operu Porgy & Bess. Z tohoto
zájezdu vytěžil Capote reportážní knihu nejen úvah Je slyšet zpívat Múzy (The Muses Are Heard), kniha, která
spatřila světlo světa dva roky před
Snídaní u Tiffanyho však naznačovala hlubší a bytostnější obrat.
Abychom
ho nastínili, sluší se vrátit k události, která stála v jeho
základech. Na počátku šedesátek spáchali třiatřicetiletý Richard Eugene
Hitchcock a šestatřicetiletý Perry Edward Smith čtyřnásobnou vraždu na majiteli
farmy v Říčním údolí u města Holcombe (stát Kansas), panu Herbertu
Williamovi Clutterovi a jeho rodině. V podstatě to byl jeden z oněch
„nesmyslných hrdlořežných jatek“, o jejichž příčinách se v šedesátých
letech marně dohadovali (a dosud se úplně nedohodli) psychologové a
sociologové. Vražda stejně zbytečná jako bestiální 666 pohoršila Spojené státy.
A nejen je. A tu si jí povšiml i Truman Capote. V té době literát, který
projel nejen zbídačelé Rusko, ale zevrubně procestoval křížem krážem svou
vlastní zemi, Spojené státy, dobře znal Francii. Dostal se dokonce do
Portugalska.
Tento
zkušený a světa znalý chlápek uchopil strašlivé drama, jak ho tvaroval život a
popsal ho s téměř vědeckou přesností. V knize, která vyšla v roce
Hitchcockovy a Smithovy popravy, tedy v roce 1965, není slovo smyšlené.
Přidané. Doplněné. Se zmrazující akribií napsal Truman Capote svou knihu
Chladnokrevně (In Cold Blood, 1965), kterou označil jako „nevymyšlený román“
(non fiction novel). Chceme-li příklad literatury faktu, pak ho zde dostaneme.
Pak před sebou máme celou cestu, kterou literatura urazila, protože urazit
musela, od dvacátých a třicátých let dvacátého století až do jeho druhé půlky,
či vlastně až na jeho sklonek. Tohle není literatura faktu, jak se často chápe
u nás „v Kocourkově“.
Málo
knih vyvolalo po válce ve Spojených státech odezvu tak bouřlivou a natolik
rozporuplnou, jako Capotovo Chladnokrevně. Jedni tvrdili, že Capotova beletrie
je chladná, povýšená, lhostejná a ještě k tomu cynická. Aniž si třeba
povšimli, že chladná, lhostejná a cynická je sama skutečnost, kterou Capone
popisuje. A pravdu má patrně český kritik, který poznamenal, že útoky byly
výslednicí závisti, kterou vyvolal neobvykle vysoký honorář, jejž Truman Capote
shrábnul. Ale „román skutečnosti“ dostal ještě jiné ocenění. Podle našeho soudu
pravdivé. Byl označen za paralelu či pokračování dnes již klasické Dreiserovy
Americké tragédie a Chladnokrevně je cesta, kterou ušla světová literatura.
Knihou
Chladnokrevně vlastně pan Capote končí show. Ještě vydá sbírku próz Hudba pro
chameleony, která je však sotva víc než vyprázdněním šuplíků v obýváku.
Prózy oscilují mezi non fiction a prózami, zpracovanými fakturou próz
z prvního období Capotovy tvořivosti. Truman Capote v sedmdesátých
letech už nepublikuje. Vypráví sice, že pracuje nad velkým (vleklým) románem,
ale smrt, která ho následuje v Los Angeles, odhalí jednu trpkou pravdu,
zkušenost nad skutečnost. Capote byl na konci svých tvůrčích sil. Posmrtně
vejde ve známost kniha Vyslyšené modlitby (Answered
Prayers, 1988), ale jejího krachu se již autor nedožije. Zůstává ve světové
literatuře jako brilantní pan fabulista a stylista, muž, který z rozcestí
skutečného a prosněného dokázal vykročit do nejtvrdší skutečnosti a vydal o ní
velkolepé svědectví svou rozšafnou uvědomělou šlépějí.
https://www.youtube.com/watch?v=n2TeBrO8pqc
https://www.youtube.com/watch?v=aWJgepEGMMc
https://www.youtube.com/watch?v=474isI7vbgY
https://www.youtube.com/watch?v=BWEhgNCJqH0
https://www.youtube.com/watch?v=vECJsLYDrCk
|
